Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 
 
 

Bellum Iustium

BELLUM IUSTIUM
pár:harry/severus
přístupnost:18+
autor:Blanch


Bylo po všem.
Teprve včera Harry porazil Pána zla. Byl konec války. Konečně. Ale proč se cítil tak prázdný? Tak nepotřebný a využitý? S válkou skončil i jeho život v pravém slova smyslu.
Už neměl pro co žít. Pro koho, všichni milovaní, kteří tu kdy pro něj byli, zemřeli.
Začalo to jeho rodiči, kteří mu svou obětí dali ochranu a kteří ho chránili až do poslední minuty jejich života.
Pak zcela zbytečně zemřel jeho kmotr. Sirius. Taky kvůli něj a pro co? Pro nic. Kvůli Harryho chybě, protože se nikdy pořádně nenaučil nitrobranu. Před lety zemřel Albus Brumbál. Aby mohl naplnit Harryho osud, aby dal větší prostor Snapeovi, který nakonec opravdu nebyl zrádce. Aby pomohl Harrymu. A zase zcela zbytečně. Jen kvůli malicherné touze po tom spatřit ty, kteří už dávno nežijí.
A teď? Včera přišel o své nejlepší přátelé. Ron i Hermiona padli společně v boji proti desítce smrtijedů. Bojovali statečně až do konce. Stáli vždy po jeho boku. A teď. Zemřeli. Kvůli němu.
Už neměl pro co žít, pro koho žít. Byl tu zbytečný. Udělal, co měl. Nebylo by lepší taky se vším skoncovat a jít za těmi, kteří ho měli rádi a které měl rád i on?
Proudy slz mu po tváři stékaly bez jakéhokoliv přičinění. Od včerejška pořádně nespal, nejedl. Byl vyčerpaný, ale přesto neutržil ani ránu. Proč? Proč on ne a jeho přátelé museli zemřít?
Ginny. Když zjistila, že jí zemřeli tři bratři, vrátila se domů. Ale než odjela, odmítla s Harrym promluvit jediné slovo.
Rozešli se už před několika měsíci, přesto tak nějak doufal v to, že se k sobě jednou vrátí.
Ale to už bylo definitivně pasé, protože ona s ním už zřejmě nechtěla mít nic společného.

Seděl na chodbě u zdi jako hromádka neštěstí. Přemýšlel, co dál se životem. Se sebou samým.
Válka ho změnila. Zlomila mu srdce. Ztratil kvůli ní nejen milované, ale i všechno s tím spojené. A také už ztratil zájem o svou budoucnost.

Svírala ho hruď, píchalo ho u srdce, tvář měl zkřivenou grimasou a i když měl brýle, přes slzy neviděl.
Slyšel, jak někdo poblíž hlasitě vzlyká a skuhrá, když si překvapeně uvědomil, že je to on sám.
Celou válku se držel, neprolil jedinou slzu. Nemohl na to myslet a nemohl ničeho litovat. Celá léta to v sobě zadržoval. A teď to chtělo ven.
Bylo to k nevydržení. Bylo už určitě dávno po večerce, ačkoliv pochyboval o tom, že dnes nějaká večerka byla. Jednak se slavil konec války a druhak se slavil konec školního roku. Ani netušil, jak dokázal v tom shonu udělat OVCE. Teď už byl ale dospělý kouzelník a vystudovaný a mohl si dělat, co chtěl.
Všichni byli na slavnosti, ale jemu se tam nechtělo. Vždyť… s kým by slavil?

Chodbou se rozprostíraly bolestivé steny a zkrácené nádechy. Věděl, že tady dole ve sklepení nikdo nebude.
Zároveň mu ale bylo jedno, jestli ho někdo uvidí a bylo mu jedno, co s ním bude, až tahle noc skončí.
Vyhrál, měl by být šťastný. Ale nebyl a už zřejmě nikdy nebude.


Pitomá slavnost. Lidé tam oslavují konec války a vzývají Potterovo jméno. Vyvolávají ho jako hrdinu, který spasil svět. Ale to, že mu k tomu dopomohli jiní, to už neviděli.
Hrdost Severuse Snapea se stáhla do sebe. Nemohl se na to dívat. Mělo by to být spíš tryzna než oslava. Vždyť zemřelo tolik nevinných lidí. Ale oni se radují. Bylo mu z toho zle.

Prázdné chodby byly vysvobozením. Nikdo tady nebyl. Nikde žádný smích, juchání, oslavné písně a žádné veselí. Takhle by to mělo vypadat. Na celém hradě by mělo zavládnout ticho a měla by se složit úcta těm, kteří padli pro dobrou věc.
Těšil se, že se usadí do svého křesla, vezme si sklenici brandy, přečte si nějakou dobrou knížku a pak půjde spát. Možná ale… možná se opije. Nemohl tomu uvěřit, ale cítil se prázdný. Jeho srdce už si dávno zvyklo, že nikoho nemá a nikdo tu pro něj není, ale asi se zmýlilo, když mezi ty lidi nepočítal Albuse Brumbála. Ten starý mizera a manipulátor mu chyběl. Uvědomil si, že ho bral jako svého otce. Albus měl vždy pro něj pochopení. Pomohl mu v nejhorších chvílích, byl mu oporou a hlavně – věřil mu.
Častokrát se spolu nezávazně bavili u čaje. To Severus Snape dělal naposledy jako dítě, když žila ještě jeho matka. Nikdo jiný se nedostal do té doby tak blízko jeho srdci. Než přišla Lily Evansová. A ta mu srdce zlomila, když si vzala toho pitomce Pottera. A nakonec umřela.
Ale vždy… vždy tady byl Brumbál, kterému Severus jako jedinému důvěřoval a kterého ctil.
Ano, ten šarlatán mu chyběl víc, než by si byl kdy schopný připustit.

Když se blížil ke sklepení, uslyšel nějaké zvláštní zvuky.
Zprvu to znělo jako kvílení nějaké medúzy, možná jako nějaký ghúl. Když se přiblížil ještě více zdroji tomu zvuku, dokázal ho identifikovat.
Byl to pláč. Ne, nebyl to pláč. Bylo to fňukání.
Severus se znechuceně a zároveň spokojeně zašklebil. Aspoň někdo v tomto hradě truchlil a nehodlal se radovat se všemi ostatními tam v sále.
Z dálky uviděl nějakou siluetu, jak sedí na zemi, má hlavu složenou v rukách a hystericky štká.
Nebyl schopen uvěřit tomu, že by to byl někdo z žáků z jeho koleje. Zmijozelští nejsou takové padavky. Ale kdo by to byl? Tady ve sklepení?

Když postoupil ještě několik kroků, plíže se potichoučku, rozpoznal, že se jedná o studenta. Všiml si také červených pruhů na hábitu.
Kdo z nebelvírských by se schovával zrovna tady?
A pak si všiml černých rozčepýřených vlasů a brýlí položených na studené podlaze.
Potter!

Přistoupil až k němu. Odkašlal si.
Harry se na chvíli zarazil, aby mohl vzhlédnout.

„Pottere!“ Snape si mohl všimnou zarudlých očí, zničeného výrazů i rozkousaných rtů. Tahle podívaná na něj neudělala kdo ví jak velký dojem, ale přesto uvnitř sebe ucítil něco jako soucit. „Co tady děláte?“
Kdo jiný by tady mohl sedět tak bokem od ostatních?
Moc dobře věděl, že Potter přišel o své přátelé. Určitě to bylo zdrojem jeho žalu. A on byl rád, že Potter trpí. Mělo to tak být!
Taky proto, že byl středem té pozornosti. Že jeho teď považují za boha, ale na Severuse si nevzpomněla ani šedá myš. Udělal toho tolik a nikdo mu ani nepoděkoval.

Pak si ale uvědomil, že spílá nepravému. Musel si přiznat, že Potter za tohle nemohl. Moc dobře věděl, že jeho vina to není, i když to skousával těžko. Po poslední bitvě dokonce složil Snapeovi poklonu a poděkoval mu.
Ne, Potter byl taky jen loutka této války a Severus věděl, že o tu slávu nestál. Dlouhá léta si myslel, že ano. Že Potter je jen do sebe zahleděný frajírek, stejně jako jeho otec.
Ale zmýlil se a během války poznal, že měl v sobě hodně ze své matky.

„Pane?“ z přemýšlení nad jeho osudem ho vytrhl on sám.
„Na něco jsem se vás ptal, Pottere!“
„Omlouvám se, pane. Chtěl jsem se někam skrýt. Škola je celá zničená, nenašel jsem lepší místo, než je tohle. Nikdo tady nebyl.“
Snape si ho hodnou chvíli prohlížel. Byl jako hromádka neštěstí. Ne, to co cítil určitě nebyla lítost. Určitě to nebyl soucit a rozhodně to nebyl žádný ochranářský pud. Byl konec, možná by si měli s Potterem vyříkat všechno, co se stalo v minulosti.

„Dáte si se mnou brandy? Už nejste můj student, takže nenesu za vás odpovědnost.“
Harry se na muže udiveně podíval. Několikrát ještě tiše vzlykl. Nemohl uvěřit svým uším. Snape ho zval k sobě na panáka?
Netušil, kdo za něj otevřel ústa, ale sám sebe slyšel odpovídat ano.


Nikdy nebyl v jeho komnatách. A rozhodně to tu nevypadalo tak chladně jako v celém sklepním křídle.
Žádné zmijozelské odstíny, jak si Harry představoval. Žádné znaky ve tvaru hadů.
Snapeovy komnaty vypadaly jako opravdový domov.
Na zdech visely obrazy lidí, kteří mu byli podobní. Zřejmě jeho příbuzní. Na jednom z nich poznal jeho matku, o které se kdysi díky Hermioně dočetl. Při vzpomínce na ni se mu novu chtělo brečet, ale udržel se.
Na zemi byl rudý semišový koberec. Uprostřed pokoje byl krb, před nímž stála dvě kožená křesla.
Na jedné straně byla knihovna, která se táhla přes celou zeď. Harry musel obdivovat, kolik toho Snape přečetl.
Hned vedle ní stál bar, u které teď byl jeho bývalý profesor a rozléval tmavou tekutinu do dvou sklenic.
Co však Harryho nejvíc upoutalo, bylo okno. Ve sklepeních přece okna nebývají, kór, když sklepní prostory byly vlastně pod zemí.
Ale tohle okno… za ním se prostíralo něco, co vypadalo jako dno jezera. Skrze něj do komnaty zářily tmavě modré paprsky. Byl to ohromující pohled. Přistoupil až k němu a sledoval, jak se hladina nahoře pohybuje.
„Tohle je nějaké kouzlo?“ optal se zvědavě muže.
Snape jen pokrčil obočí. „Pottere, copak nevíte, že sklepní prostory vedou až do bradavického jezera? Okno je jistě začarováno, aby nepodlehlo tlaku vody, ale to je tak vše.“
Když uviděl, jak se Harry zatvářil, pochopil. „Vlastně mě nepřekvapuje, že to nevíte. Není se čemu divit, že? Měl byste si opravdu někdy přečíst Bradavické dějiny. Kdybyste si je přečetl, dočetl byste se to tam.“
„Ale jak je možné, že nikde jinde okna nejsou? Třeba v učebně lektvarů,“ zeptal se zvědavě Harry.
„Nejsou tam, aby nerozptylovaly studenty. Dle vašeho zaujetí předpokládám, že jste přímo fascinován. Takže si představte hordu studentů, kteří hledí do oken stejně fascinovaně jako vy a nevnímají látku.“
Harry se opovážil poznamenat něco, co bylo zřejmým faktem. Bylo mu už jedno, jak Snape zareaguje, neboť už nebyl jeho žák. „Ve vašich hodinách stejně nikdo pozor nedával. Bylo totiž jedno, zda ho dával nebo ne. Vždycky byly naše výsledky stejné. Moje určitě. Ať už jsem se snažil nebo ne. Nikdy jste mě neoznámkoval jinak.“
„Jak se opovažujete, Pottere?! Z mých hodin odešlo několik lektvarových mágů, kteří dnes přednášejí na konferencích, pracují u Munga jako vývojoví lékárníci, vynalézají léčivé lektvary. Plno magistrů, kteří jsou elitou ve svém oboru. Takže se neopovažujte tvrdit, že jsem nikoho nic nenaučil. Vy jste případ sám pro sebe. Vždycky jste byl lajdák a nikdy jste si nezasloužil moje uznání. Všechno jste kazil!“
„A jak by ne, když jste mi pořád dýchal na záda, zesměšňoval mě, vysmíval se mi a neustále mě pokořoval? Už když jsme měli spolu první hodinu, udělal jste ze mě pitomce a to jsem vám nikdy dřív nic neudělal! Vždycky jste mě srovnával s mým otcem! Ale já nejsem jako můj táta, ano, ublížil vám, ale za to já nemohu. Neříkám, že jsem na něj hrdý, protože to, co udělal, bylo neodpustitelné a choval se jako namyšlený idiot, ale já nejsem on, já jsem já a vy jste to nikdy nebyl schopný akceptovat!“
„Vy jste mi to ale také neusnadňoval, že ano, Pottere!“ opáčil rozčíleně Snape.
„Uvažoval jste někdy nad tím, jak by to mohlo vypadat, kdybyste mě tehdy neponížil? Kdybyste si odpustil ty poznámky? Kdybychom začali úplně jinak? Možná bych nikdy proti vám neřekl jediné slovo, možná bych k vám měl úctu. Možná bychom se nikdy nedožili toho, že mezi námi vznikla taková nenávist. Ale já mám svědomí čisté, protože moje nenávist vzešla z té vaší. Jen jsem vám oplácel to, čím jste mě krmil vy! Nikdy jsem nesoudil lidi podle jejich rodiny, museli si mou důvěru zasloužit oni samotní. Ale vy, vy jste měl předsudky jenom jste mě viděl. Jako bych mohl za činy svého otce!“

Chvíli bylo ticho.
Byl to podivný večer. Severus do sebe vlil obsah sklenice a druhou beze slova podal Potterovi. Posadil se do křesla a hleděl do krbu, jako by v něm hledal odpověď.
Pak se asi po dvou minutách ticha ozval: „Možná máte pravdu.“
„Co?“ Harry nemohl uvěřit v to, co právě slyšel.
„Nenuťte mě to opakovat a posaďte se.“
Harry nevěřícně usedl vedle něj. Trochu se za sebe styděl. Možná to přehnal. Nedokázal se ponořit do myšlenek Severuse Snapea, ale dokázal číst v jeho tváři. Mrzelo ho to. I když by to nikdy nahlas neřekl, bylo to očividné.
„Já, omlouvám se, pane. Nechtěl jsem takhle vyletět. Už dávno k vám necítím nenávist.“
Snape se na Harryho otočil, aby se ujistil, že ty oči nelžou. „Neomlouvejte se, Pottere. Bylo to oprávněné.“
„Ano, ale… neřekl jsem to zrovna vybíravým způsobem, navíc jsem nechtěl křičet. Já jen, je to pro mě teď všechno těžké.“
„Rozumím,“ zvedl se z křesla a přešel kamsi do vedlejší místnosti.
Když se vracel, držel v rukou dva flakónky. Jeden měl zářivě fialový obsah a tekutina v druhém byla karmínově rudá.
Podal je Harrymu.
„Vezměte si to!“
„Co to je?“ optal se, ale ne s nedůvěrou, spíše se zvědavostí. Už dávno nemohl říci, že by Snapeovi nedůvěřoval. Kolikrát ho přesvědčil o tom, že on si jeho důvěru zaslouží.
„Je to uklidňující lektvar a relaxační. Musíte být určitě celý rozlámaný. Podle kruhů pod vašima očima soudím, že jste ani nespal.“
„Já…,“ chvíli uvažoval, co by měl říct, ale nezmohl se na nic víc než: „děkuji.“

Došel pro karafu a oběma dolil sklenice.
„Chcete mě opít?“ poprvé za dnešní den se Harry usmál a na stolek opodál položil dva prázdné flakónky.
„Spíš chci opít sebe, ale nerad piju sám.“

Nějakou chvíli oba dva mlčky upíjeli a hleděli do plamenů v ohni. Působily uklidňujícím dojmem a atmosféra zde se uklidňovala s nimi.

Pak prolomil ticho Harry zvídavým dotazem: „Chybí vám?“
„Kdo?“
„On. Albus Brumbál.“
Severus se při vyslovení toho jména škodolibě zakřenil. „Ano, někdy ano,“ přiznal se. „Byl to zábavný společník a jediný člověk, kterému jsem důvěřoval, přestože to byl pěkný šarlatán, který uměl tahat za nitky. Vždycky to myslel dobře.“
Vlastně nerozuměl tomu, proč to vykládá zrovna Potterovi. Možná za to mohl již vypitý alkohol a možná se potřeboval za ta léta také někomu vypovídat. Netušil proč, ale věděl, že ode dneška už bude všechno jinak.
„To máte pravdu. Přesto to byl obdivuhodný člověk. Měl jsem ho rád.“
Severus hodil všechnu hrdost za hlavu a přiznal se: „Já také. Vlastně mi chybí hodně. Chodíval za mnou a dávali jsme si spolu čaj. Vyprávěl mi plno zábavných historek a já se mu zase svěřoval. Uměl naslouchat a uměl člověku pomoci. Nikdy se nestalo, že by mě v čemkoliv odmítl. A pak… po tom všem.. chtěl, abych ho zabil,“ zhluboka vzdychl a odvrátil se, aby se nemusel dívat Harrymu do tváře.
„Vím, že to nebyla vaše vina. Aspoň jste splnil jeho poslední přání. Vím, že vás měl taky rád. Vždycky vás bránil, když jsem něco nepěkného řekl nebo když jsem se vztekal,“ zasmál se Harry. „Důvěřoval vám, tehdy jsem nechápal proč, nyní už ano. Měl čuch na lidi a i když nadělal spoustu chyb, nikdy nechtěl nikomu ublížit, nejvíc ubližoval sám sobě, aby ušetřil ostatní. Vím, že vás měl moc rád. Myslím, že vás bral jako syna, kterého nikdy neměl. Vždycky o vás mluvil s úctou a respektem. Byl jsem hlupák, že jsem nevěřil jeho důvodům. Neznal jsem je, ale znal jsem Albuse Brumbála a měl jsem vědět, že v tomhle se nemýlil,“ Harry cítil, jak ho brandy hřeje v žaludku. Mysl mu obestřela pomyslná mlha a jeho rty se nějak otvírají samy. Měl chuť se Snapeovi za vše omluvit, vysypat ze sebe vše.
Černovlasý muž si jej prozíravě prohlížel, jako by na něm hledal něco, co by mu mohl vytknout. „Změnil jste se, Pottere. Dospěl jste.“
„Válka všechny přinutila, aby dospěli.“

Snape se přistihnul, jak se v něm vzedmula vlna obdivu. Neměl co Pottera obdivovat. I když na druhou stranu věděl, že tenhle kluk dlouhá léta na sobě nesl břímě, za které nemohl. Bylo jeho osudem ještě předtím, než se narodil. Byl mu vlastně v mnohém podobný, protože on sám na tom byl podobně.

Když si uvědomil, že jeho host vedle něj začal zase slabě vzlykat, probudil se ze svých myšlenek.
Neměl rád fňukání a přišlo mu příliš slabošské.

„Pottere, uklidněte se!“
„Ten lektvar,“ škyt, „asi…“ škyt, „nezabírá…“
A pak už to šlo zase samo. Slze se začaly spouštět po jeho tváři a ze rtů mu unikaly slabé steny. Srdce ho bolelo. Bylo totiž roztříštěno na několik kousků.
Vzpomínky na Albuse Brumbála vyvolaly zase tu známou prázdnotu v jeho srdci. Stesk a zmařené naděje.
Severus mu dolil další sklenici a přinutil ho ji vypít.
„To…“ škyt, „taky nepomáhá,“ škyt, „pane.“
Složil se mu tam. Celá jeho osobnost se rozložila během vteřiny. Snape si byl jistý, že za to mohlo to téma, ale Potter si začal. Je snad tak sebe destruktivní? Je sado masochista? Proč se chce pořád utápět v tom smutku?
Chce se nějak potrestat?
Nechápal Potterovo jednání, ani jeho mysl. On sám se už dávno obrnil od takovýchto pocitů a plakal naposledy jako malý kluk. Pláč byl pro něj něco nepatřičného.
„No tak, Pottere!“ dotknul se ho, i když se k tomu musel dlouho přemlouvat. Neuměl utěšovat lidi a vůbec netušil, co se v takových chvílích dělá.
Místo aby se Harry uklidnil, začal vzlykat ještě víc, až se téměř dusil. Znovu si sundal brýle a mnul si rudé oči. Jako by se za své chování styděl, složil nakonec hlavu do dlaní a celý se schoulil na křesle do klubíčka.
Severus neměl chuť si tu nechat Pottera v tomhle stavu a neměl chuť se na něj ani dívat, nesnášel to. Vyvolávalo to v něm pocit viny. Soucit a emoce, které si vždy odpíral.

A pak… spásná myšlenka se mu vkradla do mysli jako vítaný host a on začal ihned jednat.
Popadl Pottera do náruče. Neměl s tím větší problémy, protože ten kluk byl vždycky dost hubený.
Přenesl ho vedle do své ložnice a mrsknul s ním na postel.
Než se Harry stačil vzpamatovat, ležel jeho bývalý profesor tělem na něm a strhával z něj svršky.
„Co-co to děláte?“ vykřikoval zděšeně Harry.
„To, co jsem chtěl vždycky udělat!“ zavrčel zlomyslně Snape.
„Cože? Ne, pusťte.. pusťte mě!!“ začal panikařit Harry a hystericky sebou mlátil do všech stran.
„Ani náhodou. Teď, když tě tu tak mám, chlapečku, je to jedinečná příležitost!“ zasmál se znovu profesor.
„Ne, ne, prosím! Pane, to nemůžete!“
„Ale můžu! Teď už konečně můžu. Ani nevíš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal! Už nejsi bradavický student. Takže teď už můžu!“
„Ne, ne…“ prosil nadále Harry, ale bylo mu to platné asi jako mrtvému zimník.

Všechny síly, které vynaložil na obranu, se vytratily do ztracena. Cítil se mizerně. Uvnitř ho hřál alkohol a ovinul se kolem jeho mysli, přesto byla místy jeho mysl střízlivá. Byl unavený a vyčerpaný, trochu opilý a bez sil a zřejmě začaly působit i lektvary, které vypil.
Byl bezmocný a přestal se bránit. Ležel nehnutě jako hadrová panenka, zatímco muž s černými vlasy jej už celého svlékl a sebe taky.
Vůbec si nevzpomínal, kdy se to stalo a jak se to vlastně mohlo tak rychle odehrát.

Pak už jen cítil, jak do něj něco proniká. Žádné jemnosti, ani žádná příprava. Slyšel, jak se k jeho uším opatrně přikrádají tlumené vzdechy. Jak někdo hýbe s jeho tělem. Jak se cítil jako v ohni a chtěl namístě umřít.
Vzrušivá vlna se dostavila v moment, kdy se teplá ruka dotkla jeho přirození.
Cítil se znechucen sám sebou. Z jedné strany přicházela nesmírná bolest a z druhé rozkoš, kterou nikdy nezažil. Vnímal sám sebe jako by nebyl ve svém těle. Nechtělo se mu spolupracovat a když přišel jeho nejúžasnější orgasmus v životě – zatímco jeho útroby zalilo vlhké horko, zařekl se, že bude Severuse Snapea nenávidět do konce svého života.

A nakonec, když se zpocené tělo svalilo na to jeho, omdlel.



°°°



Odjel.
Nemohl zůstat v Británii. Moc mu připomínala minulost a nic už ho tam nedrželo.
Po posledním zážitku, který zde zažil, se rozhodl, že už se nikdy nevrátí a rozhodně už nikdy v životě nebude chtít vidět toho umaštěného parchanta.
Odvezl si s sebou vzpomínku na nejhorší noc v jeho životě.
Ta zrůda ho ve své podstatě znásilnila. On se teď cítil špinavý a zneužitý. Neměl chuť dál žít, ale něco… něco z té události ho zároveň donutilo se konečně postavit pevně na nohy.
Ne, on přece nikdy nebyl tak slabý a nedá Snapeovi důvod, aby ho pokořil.
Nikdy, už nikdy nebude tak slabý a nedovolí, aby se ho jenom dotknul.
Nenáviděl ho ještě více než kdy dřív. A to k němu pomalu získával respekt. Zradil ho. Jeho důvěru.


Australský vzduch byl pro něj jako léčivý pobyt v lázních. Vždycky toužil po tom se podívat do Austrálie a teď měl možnost. Canberra byla pro nový začátek jako vyšitá.

Zezačátku bylo těžké si zde zřídit nový život a jeho fyzický stav mu to rozhodně neulehčoval.
Pořád byl malátný a cítil se slabý. Válka si vybrala velkou daň. Pořád na něj doléhala minulost a to muselo jednou pro vždy skončit. Nehodlal prodlévat v minulosti a ve snách, jak mu jednou řekl jeho moudrý rádce Albus Brumbál. Bylo nutné také žít.
A teď měl i důvod. Ironií osudu bylo, že mu ho dal právě ten muž, kterého nejvíc nesnášel.



°°°



Vážený pane Pottere,
S potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.

V příloze Vám zasíláme seznam potřebných knih a vybavení.

Školní rok začíná 1. září. Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. července.

Se srdečným pozdravem

Pomona Prýtová
Zástupkyně ředitelky školy.


Harry odložil dopis na stolek v kuchyni, kam odkládal běžně poštu. Nemohl tomu uvěřit. Jak je mohli najít? Potterů je přeci na světě stovky.
Ale možná, možná nevědí, komu vlastně ten dopis poslali. Určitě nebyl jediný žijící Potter v Austrálii. A Británii jich muselo být tucty.
Měl by se vrátit do Británie? Měl by čelit své minulosti? Už přeci není ten malý zděšený kluk. Už je to silný muž. Za ta léta si vybudoval ve své nové zemi jméno. Stal se předním výrobcem hůlek. Lidé si ho vážili a jemu se dařilo.
Měl by tohle všechno zahodit? Jeho srdce často toužilo po tom navštívit svou rodnou zemi. Navštívit lidi, které tam zanechal. Kupříkladu Weasleyovy a Hagrida. První roky mu chodily dopisy od paní Weasleyové a Hagrida, dokonce i od Ginny, ale neodpovídal jim na ně. Nemohl, měl nový život. A už nebyl sám. Po čase to ustalo.

Pořád se cítil k Anglii připoután a stále toužil po tom se tam zase jednou vrátit. Nadešel ten správný čas? Vyspěl už dostatečně, aby se mohl tváří v tvář setkat se svou minulostí?
Možná by ho ani nepoznali a všechno by se usnadnilo.
Za ta léta se změnil. Nechal si narůst dlouhé vlasy a nosil je v copu. Brýle dávno zahodil a začal nosit kontaktní čočky. Sám zmužněl a ještě vyrostl. A jizva? Jizva, díky níž ho vždycky všichni poznávali, zmizela v den Voldemortovy smrti.
Teď vypadal úplně jinak.
Možná by ho nepoznala ani paní Weasleyová.

Ohlédl se po svém synovi, který seděl vedle v místnosti a díval se na televizi.
Měl by mu dát jeho dopis? Měl by ho pustit do Bradavic? Vždyť v Austrálii byla taky kouzelnická škola. Sice ne tak známá a rozhodně ne tak dobrá, ale základní vzdělání by zde získal. Už tak měl vlohy na hodně věcí. Jako protekční dítě dostal svou hůlku už v osmi letech, přestože to bylo proti britským zákonům.
A taky mu na rozdíl od Harryho šly celkem lektvary. V tomhle rozhodně nebyl po něm.

Byly by pro něj lepší Bradavice?
A učí v nich stále on? Muž, který ho před lety tolik pokořil? Vzpomínky se vyrojily tak nečekaně, že téměř jako by znovu pocítil ty nechutné dotyky na svém těle.
Polknul.
Harry dopis roztrhal a nad otevřenou plotnou spálil. Ne, není připraven na to se tam vrátit. Teď ještě ne a možná, že už nikdy.


Když se druhý den vrátil z práce, nikdo nebyl doma. Bylo to jediné štěstí, neboť na prahu dveří uviděl další obálku se známým zeleným inkoustem a erbem čtyř kolejí bradavic.
Nečekal ani minutu a ihned nechal dopis kouzlem shořet. Nedostanou jeho syna. On do Bradavic nepůjde!

Když se podobný rituál opakoval během dalších čtyř dnů, Harry začínal být otrávený a znechucený. Nedají si pokoj! Budou mu posílat dopisy tak dlouho, dokud si jeho syn aspoň jeden z nich nepřečte.
Stejně jako se to stalo Harrymu, když byl malý.
Zatrnulo mu.
Promerlina! Co to dělá?
Vždyť on dělá přesně totéž, co mu udělali Dursleyovi, když byl dítě. Zakazuje svému synovi číst dopis z nejlepší kouzelnické školy vůbec.
Fakt, který si uvědomil, v něm zanechal zhnusení. Chová se přesně tak, jak to u svých příbuzných nesnášel.
Zastyděl se sám nad sebou. Mohl tohle udělat svému synovi? Osobě, kterou na světě ze všech nejvíc miloval a která ho zachránila před sebou samým? Konečně měl někoho, koho mohl milovat a kdo miloval jeho. A on mu dělá tohle?

Dopis, který třímal v ruce odnesl do jeho pokoje a položil jej na postel.
Ještě naposledy se kouknul na to místo, a pak zavřel dveře. Zhluboka vzdychl.
Nesměl myslet na sebe. Teď hlavně musel myslet na budoucnost svého syna. A moc dobře věděl, že ta poputuje nejlepším směrem, když ho pošle do Bradavic.

Zavřel oči.
Tak přeci jenom se bude muset vrátit. Přeci jenom bude muset čelit své minulosti. A nebude moci sám sebe zapřít, vždyť bude mít v Bradavicích syna.
Ale co tam bude dělat? Práci měl tady a musel by zavřít krám, nebo ho minimálně zanechat v rukou své zástupkyně. Solange byla sice důvěryhodná a jeho dobrá přítelkyně, ale ještě nikdy tohle neudělal.
V Británii by si musel najít bydlení, ačkoliv, to by byl nejmenší problém, protože ještě stále měl po Siriovi Grimmauldovo náměstí.
Ale čím se bude živit? A vůbec nebude vídat svého syna, osobu, na které byl tolik závislý a která byla závislá na něm.

A pak jej napadla spásná myšlenka. Usmál se. Ano, to by možná zřejmě šlo, mohl se aspoň o to pokusit.

Sedl k psacímu stolu v pracovně, vytáhnul pergamen a brk a začal psát dopis.



°°°



Od doby, kdy zde byl naposledy, se vůbec nic nezměnilo. Bradavice byly pořád stejné. Pořád stejné zdi a chodby, stále stejné obrazy, stejně upravené pozemky, dokonce Hagridova hájenka se nezměnila a z jejího komínu se kouřilo. Byl Hagrid stále klíčník?

Když dorazil k ředitelně a díky heslu se dostal dovnitř, musel se zhluboka nadechnout, protože přišla chvíle, které se nejvíc obával.
Pomalu vystoupal po schodech nahoru, až nakonec zaklepal na dveře ředitelky školy. Stále jí byla Minerva McGonagallová. Na tu se Harry vcelku těšil, že ji znovu uvidí.

„Dále!“ ozvalo se a Harry vstoupil.
Zprvu si všimnul několika osob stojících u jejího stolu, ale neidentifikoval tváře. Podle postavy poznal jen maličkého profesora Kratiknota. Potěšilo jej, že zde stále učí. Zřejmě se tady nezměnilo víc věcí.

Profesorka vstala od stolu a vyšla vstříc Harrymu.
V očích jí pohrávaly jiskřičky, které kdysi vídával u Brumbála. Byla pořád stejná, nezměnila se. Možná měla pár vrásek navíc, ale jinak byla přesně taková, jakou si ji pamatoval.
„Vítám vás,“ usmála se na něj a potřásla mu rukou. „Jsem ráda, že jste dorazil, kolego.“
Možná se to Harrymu zdálo, ale vypadala velmi pobaveně.
„Já taky, paní profesorko a jsem ráda, že jste mě přijala.“
„Beze všeho. Godrick ví, že každým rokem potřebujeme nového profesora na obranu. Bohužel se ještě nikomu nepodařilo zrušit tu kletbu,“ ustoupila od něj a šla se posadit znovu ke stolu. „Pojďte, připojte se, zrovna máme poradu.“

Teprve v tento moment, kdy se blížil ke stolu, mohl Harry spatřit osazenstvo. Mezi známými tvářemi byla profesorka Prýtová, která byla nyní zástupkyní ředitelky. Dále profesorka Trelawneyová, profesor Binns, ten zde už bude zřejmě navěky. Profesor Křiklan, profesorka Sinistrová, profesorka Vektorová, která učila ještě Hermionu z kouzelnických run, ale také pár dalších nových tváří.
A mezi nimi on.
Jejich oči se střetly.
Harry se mírně zatřásl. Všiml si toho výrazu. Snape se mračil. Bylo na něm vidět, že netušil, že má přijít nový profesor a zároveň… že netušil, kdo vlastně Harry je. Nepoznal ho. Ale pak, něco v jeho pohledu se změnilo a Harry rozuměl té změně. Poznání si našlo i Severuse Snapea.

Černovlasý muž si mladíka prohlížel se zájmem. Něco mu na něm bylo povědomé. Možná ten výraz, ta tvář, ten hlas? Někde ho slyšel, ano, určitě už jej slyšel.
Díval se na pohlednou tvář muže, kterého už určitě někde potkal. Sledoval jeho rty, jeho pohyby, přitažlivou postavu a pak ty oči.
A v ten moment se zarazil. Ty sytě zelené oči, které měla jen jedna osoba na světě. Nic neřekl, nechal si své podezření pro sebe. Mlčel.

Harry mezitím přijímal nabízené dlaně svých nových kolegů.
„Pomona Prýtová, bylinkářství.“
„Sibylla Trelawneyová, jasnovidectví.“

Všichni profesoři se představili, i když některé Harry znal. A některé ne. Bylo příjemné, jak jej přijali mezi sebe. Zase po dlouhé době někam patřil. Je doma, v Bradavicích. Ty pro něj byly vždycky domovem. Celá ta dlouhá léta si tohle odpíral. Přeháněl. Měl zbytečný strach. Vůbec to nebylo takové, jaké se obával, že to bude. Předčilo to všechna jeho očekávání.
Teď už není slabý kluk, který ztratil přátelé a který zabil lorda Voldemorta. Teď už stojí pevně na nohách, má vybudovanou kariéru, má syna, má respekt. Ne, Harry Potter, který tehdy opustil tuto školu zhrzený a plný bolesti, ten už neexistoval. Teď tu byl nový. Harry Potter – pevně odhodlaný a jistý si sám sebou.

„Horácio Křiklan, přeměňování.“
Harry se zarazil, když si potřásal s jeho rukou.
„Přeměňování? Vždyť jste vždy učil lektvary, profesore…“
Zavalitý mužík natočil trochu tvář a usmál se: „Já vás učil, mladíku?“
„Jistěže, většina z vás mě učila,“ podotknul překvapeně, opravdu ho nikdo nepoznal?

Minerva McGonagallová seděla za stolem a pobaveně se usmívala. Harry si až pomyslel, že se baví nad nastalou situací. Jako by viděl na jejím místě Brumbála. Mohl ji tolik ovlivnit? Učili spolu desítky let a byli přátelé, opravdu pochytala jeho zvyky? A proč si teď připadal jako pod rentgenem a že mu ani nehodlá z této situace pomoci?
Usmál se. Chce si hrát na despotu, nebo tady teď mají nového Brumbála v sukních?
„Takže paní ředitelka,“ podíval se n a ni a oplatil jí škodolibý úsměv, „vám zřejmě nic neřekla. To bylo od ní ovšem velmi zákeřné!“
Kupodivu McGonagallová stále nic neřekla. Ještě více rozšířila úsměv. Ano, Brumbál měl na ni až příliš velký vliv. Takže kdo teď tahá za nitky?

Mezitím, co přemýšlel nad tím, jak nad ní vyhrát, všechny pohledy jeho nových kolegů se na něj upřely se zvědavostí. Čekaly, až se představí.
„Ehm, dobrá, tak já jsem Harry Potter, obrana proti černé magii,“ trochu si tuhle větu užíval a ředitelka zřejmě také.
Polovina profesorů zalapala po dechu a přihrnula se k němu.
„Chlapče zlatá, kde jste celou tu dobu byl?“ Pomona Prýtová vypadala na to, že ho namístě obejme.
„Minervo, vy jste tajnůstkářka, vy jste nám to schválně zatajila. Kde jste k Harrymu přišla?“ zeptal se zvědavě Horácio Křiklan.
„Já? Nikde, to tady pan Potter mi napsal,“ opáčila klidně a posunula si hranaté brýle ke kořeni nosu.

Všichni se po mladíkovi podívali.
„No, já.. totiž, vrátil jsem se do Británie a napadlo mě, že bych se podíval na nějaký čas i sem, Bradavice byly vždy mým domovem.“
„Hrozně jste se změnil, chlapče,“ poznamenal Fílius Kratiknot. „Nepoznal jsem vás.“

Všichni měli hromadu otázek, na které Harry velmi obratně a vyhýbavě odpovídal, aby to nevyznělo příliš nezdvořile.
Jediná osoba, která doposud mlčela, byl on.

Černá silueta stála v povzdálí a sledovala dění před sebou.
Změnil se. Skoro by ho nepoznal.
Už to nebyl ten Potter, kterého si pamatoval. Vypadal teď více… sebevědomě, rozhodně a hlavně mu to hrozně slušelo.
Nemohl si po celá ta dlouhá léta připustit, že mu ten spratek chyběl. Tehdy v tu noc, kdy spolu byli naposledy, možná nebyl příliš jemný, ale věděl, že mu neublížil. A pomohl mu k tomu, aby se sebral a přestal sám sebe litovat.
Tehdy.. tehdy poprvé po dlouhé době pocítil něco, co necítil už dlouhá léta. Přitahoval ho a to rozhodně nebylo dobré. Nechtěl si k tomu klukovi vytvořit citový vztah, chtěl ho nadále ignorovat, ale jeho vlastní chybou bylo, co udělal a zamotal se do vlastních sítí.

A tehdy ho také viděl naposledy. Zmizel. Asi dvanáct let se neviděli a on si tu teď nakráčí, až příliš pohledně, s úsměvem na rtech a bude učit předmět, který si vždycky přál učit on, přesto ho učil jen jeden jediný rok. Předtím, než zemřel Albus Brumbál jeho vlastní rukou.

Nebyl schopen cokoliv říct. Snažil se tvářit chladně jako vždy, ale srdce uvnitř jej se kdo ví proč divoce rozbušilo. Nesnášel ten pocit, cítil se příliš obnaženě. U Salazara, kdo ho přivedl do této situace? Nestihl se na ni ani psychicky připravit. Jednou tu Minervu zaškrtí, tím si byl jist!

Z myšlenek ho vytrhnul hlas: „Profesore?“
Otočil se, byl to on.
„Vůbec jste se nezměnil,“ poznamenal suše a díval se mu zpříma do očí, vyzývaje ho na oční souboj.
„Za to vy ano, Pottere,“ podal mu ruku, což byla slušnost, když to udělali i ostatní.
Harry ji přijal a vrátil mu pevný stisk, který Severuse trochu překvapil, ale nedal to na sobě znát.
„Tak vítejte mezi námi, kolego,“ přivítal ho a ironicky se pousmál. „Teď konečně poznáte, jaké je to z té druhé strany.“
„Už se na to těším.“



°°°



Zařazování studentů bylo stále stejné jako si pamatoval. Jen protentokrát ho pozoroval z úplně jiného místa. Jako naschvál seděl na kraji, hned vede Snapea, který jej naprosto ignoroval.
Moudrý klobouk byl také pořád stejný. Rituál přijímání studentů byl jeden z nejhezčích událostí, které vůbec znal.

Když už bylo zařazeno několik desítek studentů, přišla ta chvíle, na kterou čekal celý večer.

„Potter, Wade!“

Mezi profesory i studenty se rozprostřelo ticho.
Harry si všimnul, jak Snape vedle něj mírně ztuhl a pohlédl na hocha, který si to šinul ke stoličce, na níž ležel klobouk.

Černovlasý chlapec se podíval jejich směrem a usmál se na Harryho, který ve známém gestu zdvihl palec. Snape se po něm otočil a nevěřícně na něj zíral.
Nebyla to náhoda, že se ten kluk jmenoval stejně. A rozhodně nebyla náhoda, že se na sebe ti dva smáli.
Musel to být jeho syn.
Promerlina, třetí pokolení Potterů? Netušil, zda tohle ustojí.

Zatímco se po kolegovi Harry mlčky ohlédnul, Moudrý klobouk vykřiknul: „Nebelvír!“

Mladý klučina se na Harryho znovu usmál. Otec mu to oplatil.
Pak s radostí ve tváři běžel k nebelvírskému stolu.



°°°



První týdny si Harry zvykal žít zase v tomto prostředí. Zalíbilo se mu to. A ještě více se mu zalíbilo učitelství. Měl rád děti a jeho studenti měli evidentně rádi jeho. Navíc byl hodně oblíbený mezi děvčaty z vyšších ročníků, protože byl mladý a přitažlivý.

Se synem trávil všechny víkendy. Většinou spolu chodili do Prasinek nebo jezdili do Londýna na příčnou ulici. Občas spolu hráli famfrpál na hřišti.

A Snape tohle všechno pozoroval z povzdálí.
Co se to v něm probudilo. Snad žárlivost? On přece nikdy nebyl žárlivý. A už vůbec netušil, proč by vlastně měl žárlit. Možná mu vadilo, že má Potter dítě. Možná mu ho záviděl. On chtěl vždycky syna, ale nikdy se nenašel nikdo, s kým by ho mohl mít.

Mezi nimi to všechno viselo. Minulost, poslední zážitky. Severus každý den přemáhal nutkavou potřebu se Potterovi omluvit.
Možná v tom bylo i něco víc. Chtěl si s ním promluvit, chtěl být v jeho blízkosti. Chtěl s ním být sám.
Vjel si dlaněmi do vlasů. Proboha! Co se to s ním děje? Co to má znamenat? Kdyby se ten kluk nevrátil, všechno by bylo jako předtím. Nic by mu tolik neotravovalo život.

Když už mu však jeho myšlenky nedaly ani spát, jednoho večera se po večerce sebral a odhodlán si s ním promluvit, zaklepal na dveře jeho komnat.

To, co se však stalo, to vůbec nečekal a mírně ho to vyvedlo z míry.
Potter mu otevřel v ručníku. Nutno podotknout, že jen v ručníku kolem pasu. Dlouhé vlasy, které měl ještě mokré, mu spadaly na ramena. Už nebyl tak hubený, jak si Severus pamatoval a dokonce byl skoro stejně vysoký jako on sám.

Harry ve dveřích vypadal stejně rozpačitě jako on. Snažil si v rychlosti zakrýt své tělo hábitem, který měl pohozený na křesle.
Snape si ještě stihl všimnout ne příliš výrazné jizvy v podbřišku, která se mu táhla od jednoho boku k druhému.

Profesor lektvarů rozpačitě stál a čekal, až se Potter vrátí trochu více oděn.

„Snape! Čemu vděčím za vaši návštěvu?“
„Nepozvete mě dál?“ odpověděl na otázku otázkou příchozí.
„Víte, mám obavy, že bych vás už odtud nedostal a odnesl bych si další nepříjemnou vzpomínku,“ nenápadně mu naznačil to, o čem se ještě před nedávnem rozhodl, že nebude mluvit. Teď se ale nějak o slovo hlásil vztek uvnitř jej a jeho přesvědčení teď leželo kdesi v rohu místnosti na druhé straně.
„Nemám v plánu se vás dotknout, Pottere, dávám na to své slovo.“
„Víte, od jisté doby vašemu slovu příliš nevěřím.“
„Chcete tyhle záležitosti probírat tady na veřejnosti?“ uhodil Snape a věděl, že tohle na Pottera zabere. Ten posléze otevřel dveře dokořán, nechal svou návštěvu vstoupit, a pak za ní zaklapl dveře.

„Tak co je?“
Snape ignoroval naléhavý dotaz. Vycítil, že Harrymu není příjemné, že tady je. Rozhlédl se kolem po pokoji. „Máte to tu docela vkusně zařízené. Ale nikde nevidím vaši ženu,“ zvědavost nikdy nepatřila k jeho vlastnostem, ale dnes si nemohl nějak pomoci. Netušil proč se zajímá o takové nepodstatné věci. Vždyť je to Potter. Jeho osobní život ho přece vůbec nezajímá!

„To bude tím, že tady žádná moje žena není,“ odseknul mladík.
„Ne? To na vás čeká někde v Londýně? Nebo snad na místě, kde jste žil předtím?“
„To jste přišel jenom proto, abychom klábosili o mém milostném životě?“ optal se rozhořčeně Harry.
„Ne. Přišel jsem se omluvit.“
„Omluvit? Nevzpomínám si, že bych měl dostat nějakou omluvu.“
„Však vy víte za co, Pottere, za tamto.“
„Tamto?“ mladík dělal, že netuší, o čem je řeč.
„Nedělejte se, Pottere. Ale dobrá, vím, že chcete, abych to řekl. Omlouvám se za to, co jsem udělal posledně. By jsem možná krutý, ale mělo to smysl.“
„Smysl? Vy říkáte znásilnění smysl? Proboha Snape, jak pokroucený máte charakter?“
„Ještě stále se litujete, Pottere? Myslíte na to, co se stalo? Že jste ztratil přátelé? Řekněte, jak dlouho poté, co se to stalo, jste se ještě litoval? A litoval smrti svých bližních? Jak dlouho jste ještě fňukal a nenáviděl svět kolem sebe? Tak co, řekněte mi to!“

Harry se zarazil.
Ten chlap měl pravdu. Zatraceně. To nemohl myslet vážně!
Vzpomínal si na tu dobu jako by to bylo dnes. Tehdy utekl, ale už nemyslel na to, že ztratil přátelé. Nemyslel na to, že nenávidí život a rozhodne už nebyl hromádka neštěstí, která se rozbrečela na potkání. Měl myšlenky úplně jinde. Ten zážitek ho zocelil, donutil ho být zase sám sebou a žít dál. Zezačátku možná myslel i na pomstu, ale pak se všechno změnilo.

Nakonec přišel Wade, měl syna, kterého nade vše miloval a už dávno zapomněl na to, že by měl myslet na všechny blízké, kteří kvůli němu umřeli.
Za své štěstí teď vděčil vlastně jemu. To bylo přímo nechutné. Neuvěřitelné. Ale bylo to tak.

Takhle to bylo?
A jaká cesta vedla Snapea k tomu, aby to udělal? Měl v tom zvrácené potěšení? On mu snad chtěl pomoci? Zhrozil se. Snape to udělal, aby ho zbavil toho patetického jednání? Proč mu tohle neřekl dřív? Vždyť po tomhle doznání už ho přeci nemůže tolik nenávidět!
Proč mu to neřekl? No protože mu k tomu Harry nikdy nedal sebemenší šanci. Zbaběle utekl, aniž by se postavil svému strachu.
Ale pořád to nesmývá z něj vinu. Znásilnil ho, zneužil, použil. Utrpěl další šok po tom všem.

No, dobrá. Možná to zase takový šok nebyl, ale rozhodně ho to neudělalo hned šťastným.
A možná to ani nebylo tak hrozné, jak si snažil namluvit. Spíš se štítil sám sebe za to, že se mu to tehdy líbilo. A díky té události se to všechno semlelo, jak se poté semlelo, a on měl vlastně nakonec i Wadea.

Snad teď Snape nedoufá, že mu to všechno hned odpustí? Tohle… musel strávit. Chtělo to čas.

„Nad čím tak dlouho přemýšlíte, Pottere? Došlo vám to. Mám pravdu, že ano? V tomhle jste se nezměnil. Pořád mohu ve vás číst jako v otevřené knize. Nikdy jste neuměl ovládnout nitrobranu a nikdy jste neuměl skrývat city. Možná to byla vaše slabina, možná ne, ale vy víte, že mám pravdu, že ano!“
„Jste nechutný, Snape. Jste na sebe hrdý? Dělá vám to dobře? Jen vy byste mohl vymyslet takový způsob. Já jsem vás ten večer málem začal mít rád, byl to příjemný večer a vy jste ho pak musel zkazit!“

Řekl právě Potter, že málem Severuse začal mít rád? A proč to Snapea tolik zasáhlo?

„Omlouvám se vám, opravdu se omlouvám. Nemohu dnes ospravedlnit své tehdejší činy, dnes vám mohu dát pouze svou omluvu a říct vám, že je mi to líto. Nechtěl jsem vám nijak ublížit. A věděl jsem, že si neodnesete následky, přesto jsem nejednal rozumně. Také jsem jenom člověk a mé metody jsou někdy drastické, ale pomáhají. Ale neměl jsem to dělat, mrzí mě to. Snad mi to věříte.“

„Nemohu uvěřit tomu, co teď řeknu. Po těch letech, kdy jsem vás toužil zaklít, ale bohužel ano, věřím vám. Vím, že jste nikdy nebyl lhář. Ale vaše omluva mi nestačí. Je mi líto, tohle se nedá jen tak odpustit. Odejděte, profesore.“
„Ale…“
„Hned!“ otevřel dveře a muže namístě vyhodil. Když už je konečně za ním zavíral, zamyslel se nad sebou. „Snape!“ oslovil ho ještě tiše.
Muž se otočil.
„Dejte mi čas!“



°°°



Byl konec listopadu.
Oba dva muži kolem sebe chodili po špičkách a vyhýbali se jeden druhému. Přestože se Severus omluvil, cítil uvnitř stále pocit viny a ještě něco dalšího, co nedokázal identifikovat.
Stále častěji si prohlížel Harryho syna.
Něco ho k němu táhlo. Netušil proč. Měl by ho nesnášet, stejně jako všechny Pottery před ním, ale nějak to nedokázal. Změknul snad za ta léta?

Nejhorší na tom všem bylo, že malý Potter byl poměrně dobrý v lektvarech, až to Severuse udivovalo. Zřejmě měl talent po matce. Tím spíš ho zžíralo, že tu ženu nezná. Potter se už po jejich rozhovoru nikomu nesvěřil, kde je jeho žena.

Na konci každé hodiny lektvarů, když odevzdávali své flakóny s výrobky k oznámkování, si Snape toho kluka nenápadně prohlížel.
Měl něco z Pottera, ale nebyl mu úplně podobný. Měl sice jeho černé vlasy, které mu jako všem z jeho rodu, trčely do všech stran, ale nezdědil třeba rysy jeho tváře a ani jeho oči. Po matce je měl černé jako dva šváby. Rty užší a trochu bledší pleť.
Severus se často ztrácel u myšlenek, že jednou mohl takto vypadat jeho syn. Ale teď už bylo na nějaké děti pozdě. Taky tady nebyl nikdo, s kým by je chtěl mít. Kdo by taky chtěl mít děti s mrzoutem jako je on.

Když pak večer známkoval lektvary, už dokázal vyloučit fakt, že by byla jen náhoda, že ten kluk uvaří za čas použitelný lektvar, protože jako vždy dostal nejlepší hodnocení.
Neuvěřitelné – Potter a je dobrý v lektvarech.
Bylo to až směšné. Zrovna Potterův syn. Necítil se teď Harry jím zahanben?
Co slyšel od ostatních, údajně to byl velmi inteligentní kluk. Ve všech předmětech měl nejlepší známky a všichni profesoři ho měli rádi.
Jediné, v čem však neexceloval, bylo létání na koštěti. Sice ho občas viděl s otcem na hřišti, jak hrají famfrpál, ale ten kluk o něj zřejmě ani nejevil větší zájem.

Severus jako by se v něm viděl. Když byl ještě studentem na této škole, byl úplně stejný. Měl nejlepší výsledky, ale přesto nehrál famfrpál.
Skoro jako by ten kluk byl víc podobný jemu než Potterovi.
Ta myšlenka ho natolik pobavila, že se začal hlasitě smát.
Smál se několik dobrých minut, než se s poznáním sám zastavil z ničeho nic. Jako když utne.

„Promerlina!“ vyskočil na nohy. „To nemůže být pravda!“
Rychle běžel ke své knihovně, aby si vyhledal jednu knihu.

Nějakou chvilku hledal příhodnou kapitolu. Když konečně nalistoval to, co hledal, zděšeně ji zase zaklapnul. Zavřel oči a snažil se racionálně zapřemýšlet. „Larvy hvězdic, slza dospělého fénixe, ano, dračí kůže, bezoár, vylisované listy z mandragory.. ano. Salazare, Salazare!“ odříkával si jako motlitbu Snape součástí lektvarů. Vjel si rukama do vlasů a divoce se mu rozbušilo srdce. Dýchal jako o život.
„To není možné! To nemůže…“ snažil se sám sebe přesvědčit o opaku, ale všechny souvislosti jako by najednou do sebe zapadaly. Opět si otevřel knihu na příhodné straně a začetl se dál.
Ano, všechno to zapadalo.
Podíval se na hodiny. Ještě nebylo tak pozdě.


Utíkal, co mu nohy stačily. Pro studenty to byla neuvěřitelná podívaná, protože Severus Snape nikdy neutíkal a když spěchal, dělal dlouhé a rychlé kroky.
Když dorazil k určenému místu, nezaťukal, ale začal přímo bušit.

„Koho to sem čerti nesou!“ křikl Harry. Otočil se ještě za sebe, „tu knihu mám asi vzadu v knihovně, najdi si ji.“
„Dobře.“

Přistoupil ke dveřím a nevítanému hostu otevřel.
Severus Snape vletěl do jeho komnat jako tajfun.
Harry, překvapen jeho reakcí, se ani neptal o co jde, poněvadž tušil, že mu to muž stojící před ním určitě řekne.
Zavřel dveře a posadil se. Ze stolku vzal čaj a usrknul si.

„Tak ty si tu klidně popíjíš čaj, Pottere?“
„Nechcete taky, profesore?“ usmál se rádoby nevinně. Bavilo ho Snapea provokovat.
„Ne! A teď mi něco řekni, Pottere! Kde je tvoje žena?“
„Nevím, proč bych vám to měl říkat, nic vám do toho není, ale pro klid vaší duše vám říkám, že jsem nikdy netvrdil, že jsem ženatý.“
„Myslel sis, že to utajíš?“
„Nevím, o čem se bavíme, Snape. Je vážně tak důležité, zda mám nebo nemám ženu? Neměl jsem v plánu nic tajit. Nemyslím, že je to pro profesorství nějak důležité! Tak a je to velké tajemství venku, nejsem ženatý..“
„O tom nemluvím,“ zvýšil rozhořčeně hlas starší muž.
„Tak o čem to vlastně mluvíme?“

Než stačil Severus odpovědět, někdo je přerušil.

„Tak já jsem to nenašel, tati. Myslím, že jsme to nechali doma. Ale to nevadí, já si to najdu v knihovně,“ do místnosti vstoupil Wade. Když spatřil profesora Snapea, zarazil se.
„Asi bych měl jít,“ tázavě se podíval po Harrym.

Snape sebou trhnul, když uslyšel ten hlas a otočil se po chlapci.
Znovu si ho prohlédl od hlavy až k patě. Teď už si byl jistý.
Dříve si toho nevšiml, ale ten kluk měl dokonce i trošku křivý nos. Ne, nemohl se zmýlit, všechno to až příliš do sebe zapadalo.
Harry, hledě na svého syna, kývnul.
„Počkej!“ sytý baryton zastavil kluka uprostřed kroku.
„Ne!“ rozhodně ho zarazil Harry. „Běž, Wade, my si tady s profesorem něco vyřídíme, uvidíme se ráno na hodině.“
„Dobře. Jo a tati, mohli bychom jít v sobotu do Prasinek? Chtěl bych si tam koupit jednu knihu, Careen mi ji doporučila, chtěl bych se tam podívat.“
„To mě mrzí synku, já v sobotu tentokrát nemůžu, budu mít dost práce,“ odpověděl narovinu Harry.
„Aha a sám..“
„Zapomeň na to, že bys tam šel sám!“ napomenul ho. „Není ti ještě třináct a do Prasinek můžeš jen s doprovodem. Budeš to muset vydržet, Wade. Nehodlám tě pustit nikam samotného, zvlášť ne až do Prasinek.“
„Ale já už nejsem malé dítě!“
„To je diskutabilní, ale jsi moje dítě a děti dělají, co jim přikážou rodiče!“
„Tatínku…“
„Nezkoušej na mě to svoje tatínku, já tě moc dobře znám. Než si stačím uvědomit, jak se mnou manipuluješ, budu už vdechovat prach, který za sebou budeš vířit, jakmile vezmeš nohy na ramena a budeš pelášit do Prasinek. Takže… mladíku, ta kniha tam určitě bude i další týden. A nedělej na mě tyhle obličeje, protože já svůj názor nezměním. Budeš si muset počkat ještě dva roky!“
Mladý Potter na něj vypláznul jazyk a pak zdvihl ironicky koutek úst. Severus se v tom gestu ihned poznal.
„Mazej,“ rozesmál se Harry. „Než ti dám na prdel, Wade!“
„Mám tě rád, tati…“
„Já tebe taky! Ale už běž, musím tady něco vyřídit.“

Severus sledoval rozhovor mezi těma dvěma a něco uvnitř něj ho donutilo nad tou situací téměř spokojeně zatrylkovat. Měli krásný vztah a přesto ho Potter nerozmazloval a držel ho zkrátka.
Harry se na něj otočil a vybídl ho k tomu, aby mu sdělil, co má na srdci.

Muž však ještě stále hleděl na dveře, kterými Wade odešel.
„To bylo velmi působivé,“ přiznal tiše. „V tu sobotu s ním klidně mohu jít já,“ dodal pak bezděky a podíval se Harrymu do tváře.
„Nevidím důvod, proč byste měl…“ opáčil chladně Potter.
„Ale já ano!“ zamračil se Snape.
„Co?“
„Vyhrňte si hábit, Pottere!“
„Cože? To jste jako přišel na druhé číslo? Úchyle, vypadněte odtud!“
„Nejsem tu kvůli vašim krásným očím, Pottere. Ale jestli to neuděláte, udělám to já!“
„O co vám k sakru jde?“

Než ale stačil Harry nějak zareagovat, Snape ho přitlačil ke zdi, dlaně mu jednou rukou přidržel u stěny a sám mu vyhrnul hábit nahoru a odhalil jeho břicho.
„Vy nejste normální!“ bránil se vztekle Harry.
„Odkud máte tu jizvu?!“ zeptal se narovinu.
Harry se zarazil. Ne, to ne… to nemohlo být možné.
„Aha, takže už vám jistě došlo, proč jsem tady!“ pokračoval v monologu Snape. „Takže já vám řeknu, odkud máte tu jizvu. Je z císařského řezu. Nemáte manželku, protože ve vašem životě žádná žena nebyla, neporodila vám syna, protože toho syna jste porodil vy, Pottere!“

Harry stále mlčel a hleděl na muže před sebou. Třásl se. Ale strachem to rozhodně nebylo.
Možná se mu trochu ulevilo, že už to druhý otec dítěte zjistil, ale možná ze sobeckých důvodů doufal, že to zůstane navždy utajeno a on bude jediný, koho jeho syn bude mít.

„A já jsem jeho otec,“ sklopil zrak k jeho břichu a prstem přejel po tenké nevýrazné jizvě.
Harrym projel zvláštní mrazivý pocit.
„Tyhle jizvy nejdou kouzly odstranit. Jsou něco jako jizvy způsobené kletbami a zaklínadly, neboť mužská gravidita je něco ojedinělého a je způsobena také kouzlem.“
„Vy! Vy jste to plánoval?!“
„Chápu, co si teď myslíte, Pottere. Ale já jsem to do dnešního večera nevěděl. Sice mi bylo podezřelé, že má ten kluk talent na lektvary, že je mi docela podobný, ale až dneska jsem si poskládal všechny díly skládačky dohromady. Nechtělo se mi tomu věřit, tak jsem se podíval do knihy. Víte, mužské těhotenství vznikne jen v případě, pozře-li nositel, který ale nutně musí mít silný magický potenciál, lektvar, který obsahuje jisté přísady.“
„No a? Já jsem přece nic… sakra, vy jste..“
„Ne, já jsem vám opravdu nic takového nepodstrčil. Ale dnes večer mi teprve došlo, že lektvar na uklidnění a relaxační lektvar obsahují látky, které jsou obsaženy v lektvaru na graviditu. Abych byl přesný, obsahují dohromady všechny látky, které jsou k tomu potřeba. Ty dva lektvary tudíž dohromady způsobily tu neplechu! Jestli si vzpomínáte, dal jsem vám pouze tyto dva.“
„A to jste nevěděl dřív?“
„Nikdy jsem se těmito věcmi nezabýval, tyto lektvary jsou spíše pro lékouzelníky a ošetřovatele.“
„Proboha!“ ulevil si Harry a něco v jeho tváři se uvolnilo. „Pusťte mě, teď už nepotřebujete na mě sahat. Nebo ano?“
„Já…“ Snape na něj hleděl jako u vytržení. Chtivě hleděl na mladíkovy rty, ale neodvážil se nic podniknout.
Poslední týdny mučení v jeho přítomnosti mu už definitivně prozradily, že se zbláznil. Chtěl ho, toužil po něm. Ne proto, že se změnil. On ho chtěl už tehdy, jen o tom nevěděl. Spíš si to nepřipouštěl. A teď, když tu stojí naproti němu, přitisknutý tělo na tělo, bylo těžké odolat, ale věděl, že na něj musí jít pomalu. Potter byl vždycky tvrdohlavý.
Ale teď… teď má syna, kterého si vždycky přál.
Uvolnil sevření a nechal Harryho, aby si upravil hábit.

„No, tak už to je. Ale vlastně bych vám měl poděkovat, protože kdyby se to nestalo, nikdy bych neměl Wadea. On mi změnil celý život. Miluju ho a zemřel bych pro něj. Abyste věděl, vůbec jsem se sem nechtěl vrátit. Ale bradavické sovy nám nechtěly dát pokoj. V Austrálii mohl Wade chodit do školy také.“
„A proč jste se nakonec rozhodl přijet?“
„Protože vím, že Bradavice jsou nejlepší škola na světě, protože jsem chtěl, aby můj syn měl nejlepší vzdělání. Protože jsem se možná toužil vrátit zpátky.“
„Zmetku, chtěl jste mě odloučit od mého syna?“
„Ani byste nevěděl, že nějakého máte,“ zvýšil Harry hlas. „Za to, co jste mi udělal, byste si to zasloužil a Wadeovi nic nechybělo!“
„Co si myslí? Míním tím.. kdo si myslí, že je jeho matka?“
„Řekl jsem mu pravdu.“
„Cože?“ ozval se šokovaně Snape.
„Neřekl jsem mu, že jste jeho otec. Řekl jsem mu pouze, že byl počat poněkud jinak a že já jsem vlastně jeho matka.“
„Proboha, co vám na to řekl?“
„Nic, je inteligentní. Hodně inteligentní a rozumný. Vzal to skvěle a navíc si myslím, že je tak trochu na to hrdý. I když je mu teprve necelých dvanáct, je hodně vyspělý. Řekl bych, že v tomhle je spíš víc po vás,“ zasmál se. „Já jsem byl nesnesitelný a hloupý.“
Teď se pro změnu musel zasmát starší z mužů: „Hloupý jste nebyl, jen lajdák. Kdybyste chtěl, mohl jste být jako Grangerová. Stejný nesnesitelný šprt. Možná jsem si vás vážil víc než jí, protože vaše znalosti vycházely z vás a nebyly naučené, byly součástí vaší osobnosti, dobrá, někdy jste nesnesitelný byl. Ale moc dobře si ještě pamatuji na hodiny obrany. Nikdy bych to nepřiznal, ale byl jste nejlepší student v ročníku.“
„To beru rozhodně jako kompliment.“

Severus se ošil. „Morgano, co mě ještě čeká? Za poslední měsíc jsem udělal tolik věcí, kolik jsem neudělal za celý život. Myslím, že snad nikdo ještě neslyšel mou omluvu tolikrát jako během toho dne předtím, spíš za celý život, zda-li ji někdo vůbec kdy slyšel, a nikoho jsem ani nepochválil. Pottere, vedle vás se cítím jako úplný pitomec. Na to už jsem ale příliš starý.“
„Tak teď aspoň víte, jak jsem se celých sedm let cítil já vedle vás!“
„To zní skoro jako příměří!“ nadhodil jízlivě Snape.
„Možná je…“
„Harry?“ pokusil se ho oslovit jménem a dal do toho nejvíc jemnosti, kolik dokázal. Věděl, že když na toho kluka… ne, mladého muže bude milý, půjde to snáz a možná mu dovolí vídat jejich syna. A možná.. možná ho jednou přesvědčí i o tom, že by to spolu mohli zkusit. A nejen jako rodiče.
„Dobře. Myslím, že jsem vám odpustil,“ přiznal se Harry.
Muž v černém jen zaraženě stál a hleděl na mladíka před sebou. Změnil se v mnohém, starý Potter by mu totiž zřejmě neodpustil nikdy. Ten si lahodil v tom, když se mohl nimrat ve vlastním bezpráví, křivdách a příkořích, které na něm kdy byly spáchány.
„Mohu vídat svého syna?“ optal se nakonec opatrně, kvůli tomu tady také dnes byl. Kdyby mu to Potter zamítl, stejně by ho neposlechnul, ale byla slušnost se zeptat a věděl, že touto cestou to půjde snáz.
„Nevidíte ho snad několikrát týdně v hodinách?“ nadhodil vtipem Harry.
„Víte, co myslím. Myslím v soukromém životě.“
„To vyžaduje říct mu pravdu,“ sklopil k zemi zrak Harry. Když ale hlavu zdvihl a setkal se s černýma očima Severuse Snapea, ve kterých bylo očekávání, rezignoval. „Dobrá, já mu to řeknu, ale nepůjde to hned.“
„To chápu.“

Harry se usmál: „Nechtěl byste si dát ten šálek čaje?“
„Docela rád!“



°°°



„Proč jdete se mnou do Prasinek vy, pane profesore?“

Severus si přitáhnul hábit více ke krku, aby mu netáhlo na hrudník. Když se jej jeho syn, který zatím netušil, o co kráčí, zeptal na tak snadnou otázku, nevěděl, co přesně odpovědět, a tak se držel nejjednodušší verze.
„Nabídl jsem se tvému otci a protože on nemohl, souhlasil s tím, že ti doprovod udělám já, stejně si potřebuju do Prasinek zajít pro nějaké přísady do lektvarů.“
„Tak to jsem rád. Vážně jsem na tu knihu zvědavý, nevydržel bych čekat další týden. Taťkovi se to snadno řekne, ale já jsem už přečetl skoro celou knihovnu a když mi Careen o ní řekla, musím ji mít. Táta si ze mě dělá srandu, že kvůli mně bude muset zřídit novou školní knihovnu, protože ty knihy už nemám kam dávat.“
„Tvůj otec zřejmě tvůj zájem o četbu moc nesdílí…“

Když dnes ráno Snape vstával, rozhodl se, že společnou schůzku se synem využije i trochu ku prospěchu svému. Za ta léta už netušil, jaký vlastně Potter je, nikdy se nezajímal o to, co má rád a co ho baví, kromě famfrpálu, což bylo zřejmé na první pohled i pro nezasvěcené diváky. Rozhodl se, že na svém synovi vyzkoumá co nejvíc, aby se toho o Harrym dost dozvěděl.
Připadal si jako blázen, ještě nikdy v životě se tak nesnažil získat něčí přízeň. Ačkoliv už se jejich vzájemné vztahy uklidnily a oni si spolu občas dali čaj, popovídali si o Wadeovi a o škole, pak prohodili pár zdvořilostních frází a nakonec Severus vždy opouštěl jeho společnost s tím, že opět promarnil svou šanci. Za tu dobu si nedovolil se s ním nijak sblížit.

„Taťka? Ale jo, většinou čteme podobné knihy, ale on není pro to tak nadchnutý jako já. Když vyjde nová kniha, klidně si počká půl roku, než ji zlevní, zato já ji musím mít hned.“
„Tak to moc dobře znám,“ podotknul profesor a mírně se pousmál. V tomhle byl ten kluk taky po něm.
„Jo, taťka ale čte víc knihy o obraně a černé magii, taky se hodně zajímá o famfrpál a z části i lektvary, občas mu pomáhám vařit některé lektvary, on na to moc není, za to je hodně dobrý v obraně a co mohl, to mě naučil.“
Byli na půli cesty, Severus se rozhodnul, že si žádný kočár půjčovat nepůjdou a až budou mimo bradavické pozemky, přemístí je.
„Máš asi otce hodně rád, viď?“
„To je samozřejmost, vychoval mě a žijeme spolu jen my dva. Dokonce mě mrzí, že si kvůli mně nikoho ani nenašel za celou tu dobu. Připadá mi, že je hodně sám, někdy mám pocit, že je takový zatrpklý. A vy dva, vy jste se už v minulosti potkali, že ano? Mám z vás takový pocit, když jsem se na to taťky ptal, jako vždy se mistrně vyhnul odpovědi, právě proto mám podezření, že něco tají.“

Severus netušil, zda se má nad bystrostí svého syna zarazit, nebo rozesmát. Bylo to komické a zároveň smutné.
Ale jedno bylo jisté, tohle dítě předčilo všechna jeho očekávání. Když mu Harry říkal, že je velmi bystrý a vnímavý, myslel si, že takové je každé chytřejší dítě, ale Wade, ten byl opravdu takový, jak si od Harryho vyslechnul. Na svůj věk byl až příliš vyspělý. Bylo to příčinou toho, že měl za otce právě je dva?
O něm bylo známo, že je velmi inteligentní a vždy byl jedním z nejlepších z ročníku. A Potter, i když neměl výsledky jako Grangerová, měl přirozenou inteligenci, uměl si poradit i v těch nejhorších chvílích a měl srdce na pravém místě. Porazil Pána zla, což už něco znamenalo a mluvilo to samo za sebe. Byl velmi dobrý na obranu proti černé magii, toho si všiml hned během prvního týdne, kdy ho z toho předmětu učil. To dítě mělo rozhodně dobrý genetický základ, tak proč jej udivovalo, že je opravdu tak vyspělý na svůj věk?

Neměl by si v jedenácti spíš užívat dětství a netrávit ho neustále v knihách, jako to dělal Severus? Možná nechtěl, aby se minulost opakovala, ale co když ten kluk v tom právě vidí to nejzábavnější pro něj samotného. Severus byl v tomhle ohledu stejný. A až příliš se v tom klukovi viděl.

„Jsi velmi vnímavý. Ano, známe se z minulosti. Učil jsem ho.“
„Vážně?“ klučina se zastavil a s užaslým výrazem ve tváři na Snapea pohlédl. „Táta neříkal, že chodil do Bradavic. Nikdy se mi nesvěřil. Takže vy jste byl jeho profesor? A jaký byl v lektvarech?“
„Mizerný,“ rozesmál se Severus. „Opravdu přesně takový, jakého jsi ho líčil. Ne, že by na to neměl talent, ale vždycky na to kašlal. Navíc jsem nebyl zrovna jeho oblíbený profesor.“
„Jak je to možné? Já mám vaše hodiny nejraději,“ připustil jako by nic kluk.
Netušil, jaký pocit v tu chvíli vyvolal ve svém druhém otci.
Muž v černém hábitu pocítil v sobě neutuchající hrdost. Jeho syn šel v jeho šlépějích. A také.. nikdy mu žádný student neřekl, že má jeho předmět ze všech nejraději. O to víc ho to zahřálo u jinak ledového srdce.
„Tak to mě těší. Já a Harry jsme se neměli moc v lásce.“
„A teď?“
„Teď by se dalo říct, že jsme přátelé,“ ukončil debatu. „Už jsme dost daleko, chytni se mě, přemístíme se.“


Den uběhl až příliš rychle. Severus si užíval společnosti svého syna. Častokrát zavedli řeč na téma lektvarů a častokrát řešili, jak by namíchali který lektvar, aby měl příjemnější chuť. Bylo všeobecně známé, že různé utrejchy a odvary byly chuťově příšerné.

Během toho dne se také dozvěděl plno zajímavých věcech o Harrym. Že má například rád čokoládu, že si přes víkend rád pospí. Že vedl v Austrálii obchod s hůlkami a byl předním dodavatelem. Že nikdy neměl ani kratičkou známost.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one